Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pracovní nasazení v Bekově továrně za protektorátu

9. 3. 2009

Pan Jaromír  Brychta o pracovním nasazení v Bekově továrně za protektorátu.

 

 

Pana Jaromíra Brychtu znám od 50.let 20 stol., kdy byl členem SDH ve městě. 16.11.2000(napsáno z vypravování)

 

Do zmíněné továrny jsem přišel přede žněmi v roce 1941 a pracoval jsem ve 3. poschodí. Vystřihovačku mně dělala p. Popovičová. Paní Popovičová mně to párala, a ona to vždy napárala raději míň než víc, a my jsme se pak nemohli nůžkami dostat dovnitř. Já jsem pracoval u jednoho stolu v rohu.

Když jsem se vrátil z dovolené, tak jsem byl převelen do 2.poschodí, kde se ty hadry (uniformy) třídily, kam se to naváželo ze skladů v přízemí na dvoře, v přízemí budovy byly také sklady, odkud se to naváželo do 2.posch, tam se to třídilo na to, co se dalo opravit a co se nehodilo k opravě. To bylo na tom křídle na stranu k Mostišti a na tom křídle od silnice,byla zase mladá děvčata, z 1. roč. Světlé, která zde byla nasazena po uzavření této školy Němci.

Děvčata párala co se nehodilo k opravě, a tam také vyřezávaly z toho na takovém stroji záplaty k opravě stejnokrojů. To byla příprava pro děvčata, která pracovala ve 3. posch.. Už tenkrát byl v rohu budovy postaven nákladní výtah, který obsluhoval dnes již zemřelý p. Jan Janák.

Po žních jsem byl odveden do 2 posch. A tam byla „Abnahme“, kde se kontrolovaly věci po opravě, zda jsou v pořádku. Po straně té dílny byly dlouhé stoly a tam okolo všude seděly ženy, věkem převážně starší. I když byly vyučené, tak na šicích strojích pracovaly jen mladé a ostatní, zejména starší, dělaly pomocné práce. Mužů tam bylo velice málo, ti většinou byli v těch budovách, co byly v nádvoří. To byly nízké baráky, ve kterých bylo naskládáno velké množství materiálu a tam se  ženy vůbec nedostaly. Z našich českých lidí to vedl pan Ant. Peksa z Olší n/Oslavou. V 70. letech byl vedoucím odboru vnitřních věcí Měst. NV. Byl skladníkem a sním tam pracoval ještě p. Ant. Homola, rovněž z Olší.

Malou dílničku tam měli sedláři, jinak to byli ševci. Krejčovina byla ve 2.posch. a třídírna- abnahme- ta kontrola  a ve 3. posch. se to šilo. Nad 3. posch., když se šlo ze dvora po schodech nahoru, tak tam ještě byly dveře do poschodí, kde byly 3-4 schodky, tam byl takový kumbálek, kde byly asi 2-3 ševci, kteří nám dělníkům spravovali boty. Podrážky nebyly z klasické kůže, ale byly to podrážky z těch holínek. Třebas těch 5 kůží z  holinek slepili a ono to drželo jako hrom. Opravy nám dělali zadarmo, nebo jen za pár korun. Toto zavedli později sami Němci, že dovolili opravovat boty zaměstnancům. Ta jejich místnost byla prosklená a svrchu měli přehled po celém poschodí. V tom rohu byla ještě Němci zřízena zakázková dílnička, tam pracovali 3 krejčí. Byli to živnostníci odněkud z jižních Čech od Čes. Budějovic.

Ti 3 krejčí šili celou dobu, co si pamatuji, jen civilní oblečení pro Němce. Také tam měli asi stoleček s těžkou žehličkou, moc místa tam již nebylo, a vedle v tom rohu, tak tam byla udělaná prosklená kancelář, kde byli dvě úřednice. Jinak celá plocha toho 3.posch. byla obehnána 4 řadami šicích strojů, dva a dva vedle sebe.

Se mnou tam pracoval Ferda Motyčka. Kontroloval práci jako já, ale krejčím nebyl. Zkontrolované oděvy pak  byly vázány po 10 ks do balíků (buď kalhoty nebo blůzy), které se pak rovnaly v tom 2. posch. Na jedné straně byla jen ulička na projití, kde se rovnaly ty hotové opravené věci. Rovnalo se to tak, že se zarovnala celá plocha do určité výšky, a pak se to rovnalo jen dokola. Uprostřed toho se mezi  prací hrály karty, nebo se tam chodívalo spát. To bylo v tom druhém poschodí. Asi rok nás bylo u jednoho stolu pět a stačili jen čtyři. Tam to řídil Ota Špaček.

Připomenu všechny mistry: P. Říha byl z Hor. Města, p. Švarc,  dal se k Němcům a rukoval na frontu, p. Pojer z Třebíče, Antonín Dvořák. Později se stal vedoucím krejčovského družstva ODĚVA na Novosadech a poslední byl p. Mrázek z Pavlínova. Když jsem pracoval ve 3 posch., tak tam byl Němec Miller, nosil brýle, byl hubený, a pak narukoval na frontu. Většinu Němců tvořili ranění, kteří byli v té prosklené místnosti.

 

V tovární vile jsem bydlel až po válce, to koupil Bartuněk. Když zkrachovala Bekovka, tak on odkoupil ty stroje, jenže když přišli Němci, tak  to musel vystěhovat do Třeště na půdu. Po osvobození mu byla Bekovka navrácena, tak jsme jezdili do  Třeště pro ty stroje.

 

Po vystěhování Židů z Novosad v r. 1942 se jejich byty změnily na ubytovny pro pracovníky nasazené v Bekovce a bydleli tam ti , kteří byli zdaleka a nemohli denně dojíždět do práce. Jeden dům pro muže byl uprostřed Novosad u Fuchsů ( dnes Rock-Depo) a druhá ubytovna byla nad Wachtlovou hospodou nahoře. (dnes je to jedna budova) Vchod býval zezadu z uličky za rohem (dnes je zazděný a do budovy je přístup jen přes hospodu.) Tam byla ubytovna děvčat, ale jenom tam. V býv. Rabínském domě, vedle synagogy, kde je dnes v přízemí obchod ze zeleninou, byla ubikace mužů. To byly veliké ubikace , také řada lidí bydlela soukromě.

 

V celé fabrice nás bylo 1200. Když se to vyhrnulo v 17. hod. navečer, tak to byla síla. Byly tam další pomocné pracovnice, jako přišívačky knoflíků, páračky a další.

V rohu dílny byl výtah, kdo ho nakládal, to nevím, tam byli většinou pomocní pracovníci, kteří to naložili, měli takový mřížkovaný vozík na 3 kolečkách, a dovezlo se to nahoru do 2.poschodí. Tam nám to vyházeli na stůl a my jsme to roztřídili, co se hodilo k opravě a co ne. Co ne, tak se z toho vystřihovaly záplaty a z 2.posch, se to vozilo do3, to co bylo na opravu. Všechno prošlo čistírnou , ale i přesto třeba ty límce u blůz byly samé mrtvé vši, nebo krev, tak jsme si  říkali, že musel mít  třebas ruku pryč apod. A omylem v tom byla i nevyčištěná součást oblečení. Třeba ty uniformy „Africacorpsu“ ty byly skladovány jinde, a také se jinde opravovaly. U nás se dělaly jen letecké uniformy. Do Bekovky přišlo i 1000 košil Africacorpsu. Když jsem  se pak dostal do 2. posch, tak tam  tomu velel Ota  Špaček, uměl německy a byl holičem. Já jsem  bydlel u Jahodů na Obůrce a on bydlel na rohu Obůrky dole.  Ten rok nás pracovalo u toho stolu 5 místo 4. Totiž ten Němec Paula, co tomu velel, tak ráno přišel do té dřevěné prosklené místnosti přesně v 7 hod. na každém rohu stolu musel stát chlap. Čekali jsme na práci. Paula to prošel, viděl, že u stolu jsou 4 chlapi, tak tam ho celý den nikdo neviděl. Abychom byli u stolu jen 4, tak ten 5 buď zůstal doma, nebo spal v těch hadrech. Tak to se obměňovalo, aby tam stále byli jen 4. Ti Němci to buď neviděli, nebo to  nechtěli vidět.

 

Když skončila pracovní doba, tak jsme se oblékli, vyhrnuli se na schody  a čekali jsme, až nás vojáci pustí.  Pod schody stál voják a na koho se podíval a řekl „ WACHE“, tak ten šel na prohlídku. Muži šli za vojákem a ženy chodily za Šimkovou na tu  „ Wachu“

Když jsem přišel do Bekovky,  byl tam nejvyšší velitel plk. Miller, ten byl pak odvelen a poslední velitel byl Vídeňák a jmenoval se Matousch. Dokonce znal i nějaká česká slova a byl to moc dobrý chlap. Poslední den, ten Matousch dal fabriku k dispozici Čechům. Ovšem určité věci, jako kožichy, se nesměli brát, šicí stroje také. V těch skladech nízkých musela být hromada věcí. Jezdili tam proto i s povozy.

Z Němců, co byli uniformováni,tak mám představu o dvou:  Paula, ale on do toho 3.posch. přišel málo, a  Němec Auler, který pomáhal našim lidem. Do rukou se nám dostaly deky, byli velice jemné, z toho se daly šít kabáty.

¨Když někoho chytli, tak hned šli dělat domovní prohlídku.

 

Krejčích v Bekovce moc nebylo, to byli jen chlapci, kteří vystřihovali  záplaty. V Bekovce byly ohromné zásoby, jedna místnost byla plná lyží, svazky vlny, svetry apod. Němci sami si určité věci odváželi.  Kožichy,  ty nechali rozebrat.

Bojanovský, ten dělal mistra. Bartuněk měl v Třešti krejčovinu, on byl původně Meziřičák, tady z Bezděkova. První majitelé byli Kallábové, to byli 3 bratři, jeden byl dokonce prvním starostou města, a od Kallábů to koupili Bekové, to  byli Židé a ti zkrachovali.

 

Bartůňek jako továrník začínal s prodejem čepic za I.republiky a za války v Třešti, byl velice podnikavý, a když přišel do Meziříčí po převratu, tak ta ulička, pěšinka za zadními vraty až k těm javorům za fabrikou,  tam měl  v plánu postavit řadu dělnických domů , měl v plánu zařídit přádelnu, která potřebuje určitou vlhkost. Bartuněk byl v Třešti obviněn jako kolaborant, ale lidový soud ho osvobodil. Koupil fabriku u nás  a mně slíbil, že až zde zavede výrobu oděvů,  že mě udělá střihačem a jednou tchán /p. Jahoda, pokrývač/ mně řekl, jestli bych mu nešel pomoct s textilem, když tehdy těch lidí nebylo. Já s tím souhlasil.  Z Třeště jsme začali stěhovat z půdy stroje v r. 1946 a tady jsme je stavěli.

 

Po roce 1948 se vyráběly látky pod firmou Bartuněk . Byly to látky velice dobré a kvalitní.

 

Pak to  byl národní podnik. Textil jel dál, ředitelem se stal p. Komrs . Textil tam byl 10 let až do roku 1956. Pak přišel Motorpal, ale já jsem byl posledním likvidátorem textilu.

Pak jsem přešel do toho Motorpalu. Ředitel Komrs byl politicky pronásledován, tak přešel do Nové Včelnice (PARTEX), kde dělal technologa. On když se chtěl s mistrem v tkalcovně na něco domluvit, tak musel křičet kvůli hluku, a lidé ho obviňovali z toho, že na ně řve. Mluvil normálním zvýšeným hlasem. On byl jako textilák velice schopný.

Po něm sem přišel ředitel z Nového Beranova, a pak to převzal Motorpal. P. Komrs zemřel poměrně mladý . Paní Komrsová přežila koncentrační tábor, byla Židovka. On zemřel nějak po r. 1970 a ona až v r. 1980.

 

          Z magnetofonové pásky přepsal Josef Jaša – kronikář VGS Velké Meziříčí

          Pro www.vgsvm.estranky upravila Dana Michalová

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA