Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ak. malíř O. Blažíček

17. 6. 2009

ak. malíř prof. Oldřich Blažíček (obr.1)

 

 

Oldřich Blažíček se narodil 5. ledna 1887 ve Slavkovicích u Nového Města na Moravě jako druhorozený syn venkovského vojenského krejčího. Vyrůstal v rodině chudé ale šťastné. Otec Vincenc šil v zimě vojenské obleky, když nebylo práce krejčovské hlavně v létě pracovali s matkou u sedláků. Otec byl i dobrý muzikant a maminka ráda zpívala. Zpívali v kostele na kůru při svatbách, pohřbech a různých příležitostech. Byli též vynalézaví pořadatelé při pořádání venkovských slavností a zábav. Umělecký ráz rodiny doplňoval také strýc Kopáček, mladší bratr matčin malíř pokojů usazený v Novém Městě na Moravě. Maloval ve volných chvílích květinová a ovocná zátiší i krajiny. Tento strýc zasáhl do života rodiny Blažíčkových způsobem jež rozhodl o životním osudu obou Blažíčkových hochů. Staršího Vincence i o osm let mladšího Oldřicha. Ti oba malovali od dětství podněcováni návštěvami u strýce. Když Vincenc vstoupil k strýci do učení bylo domácí ovzduší docela naplněno zájmy malířskými. Blažíčkovi se několikrát stěhovali za živobytím. Naposledy se usadili v Rožné. Zde vychodil Oldřich školu a přešel na Bystřickou měšťanku. Docházel do Bystřice v létě i zimě, někdy jen s několika pečenými bramborami na jídlo. Skvělý učitel přírodopisu a fyziky Brandýs ho zaujal svými výklady. Naučil ho všímati si  přírody, vzbudil zájem o přírodní krásy. Probudil v něm lásku k rostlinám, zvířatům, znát a rozeznávat nerosty. Jeho přičiněním znal názvy všech rostlin kvetoucích od jara do zimy, dovedl je rozpitvat až po tyčinky a pestíky a přírodovědecky je nakreslit. Znal všechny houby, život na poli, louce i v potoce, dovedl poslouchat v lese. Tomuto učiteli vděčil za to nejkrásnější. Naučil ho milovat přírodu, jí se obdivovat a učit se z ní. Oldřich kreslil a maloval s vášní ve škole i doma. Brzy mohl přispět bratru jako spolupracovník. Ten si doplnil svou výuku malířskou řemeslem řezbářským a v zimě když ustala práce malířská řezal ze dřeva kříže a sošky světců. Před vánocemi řezal a hnětl z cihlářské hlíny betlémové figurky jež šly dobře na odbyt. Někdy se i podařilo prodat celý betlém s domy a dekorací z papíru. Jako bratrův pomocník naučil se Oldřich pracovat se štětcem i nožem. Když se loučil se školou snil již o dráze umělecké a toužil po akademickém vzdělání. Ale skutečnost byla jiná. Bylo třeba získat prostředky ke studiu, a ty mohly přijít jen z řemesla které už znal. Aby mohl pracovat a vydělávat musel získat výuční list. Stal se na předepsané dva roky řádně zapsaným učedníkem bratrovým. Předepsaná lhůta prošla v pilné práci a ukládání přebytků. V červnu 1904 mohl Blažíček konečně do světa. Sedl na vypůjčené kolo a šlapal do Prahy. Projížděl Prahou a poptával se po práci u malířských firem několik dní bez úspěchu. Nakonec se mu podařilo uchytit se  u velké firmy. Pracoval pilně aby si našetřil peníze potřebné ke studiu. Koncem sezony byl z práce propuštěn. Nezbývalo než se vrátit domů k bratrovi do Horní Bobrové. Byl tentokrát na zimu lépe vybaven. Vzal s sebou štětce a barvy. V Praze mnoho viděl. Navštěvoval muzea, galerie a výstavy. V Bobrové maloval krajiny, oponu (obr.2) a dekorace pro tamní ochotnické divadlo. Vyráběl na plechu obrázky svatých pro rozcestí v lesích hraběte Gudenuse. Z jara 1905 maloval s bratrem v zámku na Moravci. Potom se opět vydal do Prahy za sezonní  prací. Pracoval střídavě u dvou firem ale opět se musel vrátit domů pro nedostatek práce poněkud dříve. Tam pracoval do zimy s bratrem. V zimě poučen obrazy v Praze zkoušel skicovati v přírodě. Se svou loutkovou gardou sehrál v Bobrové divadlo Smrt krále Šmatlafuka. Maloval na zakázku kopii Ženíškova obrazu Oldřich a Božena. Když byl pozván na moravecký zámek k nějaké práci, vzal s sebou několik studií z lesa i kraje. Hrabě koupil dvě z těchto studií. Vyzval Blažíčka aby přinesl nějaký obraz. Blažíček vzal na vozík kopii Ženiška a dovezl na moravecký zámek. Hrabě s hraběnkami prohlédli obraz a nechali Blažíčka odjet. Asi za čtrnáct dní pozval hrabě mladého malíře, vyzpovídal ho a přislíbil pomoc. Napsal doporučující dopis místodržiteli Gudenhovovi a slíbil Blažíčkovi pravidelný měsíční příspěvek na studiích. Tak byl Blažíček přijat v pololetí na umělecko průmyslovou školu prof. Dítěte jako kreslíř figuralista. Zde byl i Lada a Zrzavý. Při studiu pracoval v sobotu a neděli jako dělník často do noci, aby vydělal co bylo zapotřebí k životu studenta. Po dvou letech přestoupil do ornamentální školy prof. Maška. Zde cvičení v plenéru přivádělo Blažíčka ke studiu krajiny. Rozdělení školy na půl byla školou uměleckého průmyslu a na půl volného umění nedostačovalo mnohým. Blažíček toužil po akademii a svobodné práci malířské. Vydělával již různými pracemi tolik, že se mohl vzdát podpory svého hraběcího příznivce a zařídit si vlastní skrovný byt v najatém ateliéru. Vliv na rozhodnutí mělo také, že byl přijat do jednoty výtvarných umělců, kde přicházel do styku se zralými umělci. Prázdninový pobyt u bratra v Křižanově u Velkého Meziříčí přinesl malíři styky pro další vývoj cenné. Získal tam v okolí příznivce, zakázky a peníze. Když vyjel na kole do Nového Města na zápas kopané zastavil před ním automobil. Jeho majitel pan Dienelt (obr.3) z Velkého Meziříčí mu nabídl že ho sveze. To po prvé v životě jel automobilem. Když se víc seznámili byl pozván k Dieneltům na prázdniny. Již před prázdninami 1909 vyhlédl si Blažíček Schwaigrovu školu. Navštívil prof. Schwaigra s balíkem prací a byl zklamán, když si je profesor prohlédl s nevalným zájmem a vyzval ho aby nakreslil akt podle modelu a dvě postavy kráčejících muzikantů zezadu. Profesor přijal studenta slovy::já to s něma zkusím. Prázdniny potom strávil ve Velkém Meziříčí u Dieneltových. Ubytován byl v zahradním domku Julia a Karly Dieneltových. Pilně maloval a pomáhal s výzdobou města při císařských manévrech. Ve volných chvílích zaučoval do umění olejomalby paní Karlu Dieneltovou rozenou Jelínkovou. Jejich vnuk ing. Jiří Dvorský rozený Dienelt vlastní z jejich prací dvě olejomalby zátiší s ovocem a krajinku Mimo to několik Blažíčkových obrazů. Z toho dva z Meziříčí. Pohled na Meziříčí (obr.4) (obr.5)zřejmě tvořený z prázdninového bydliště  (obr.6) a pohled přes řeku Oslavu (obr.7) k zámku i z věnováním. Po prázdninách Blažíček nastoupil na akademii prof. Hanuše Schwaigra. Škola byla rozdělena na tři oddělení 1 začátečníci, 2 pokročilejší, 3 ti před absolutoriem. Pracovalo se podle modelů které se rekrutovali podle předpisu z akademických profesionálů, ale sbírány byly i modely po ulici a vítány byly zejména typy lidové do jejichž těl a hlav vryl život ostré vrásky. S mistrem se Blažíček sblížil, když jednou z nedostatku modelu maloval zátiší (obr.8) (obr.9) (obr.10) ze zeleninou kterou si přinesl. Schwaigr se o něm rozhovořil a vybízel i ostatní k práci tohoto druhu. Pozval Blažíčka do svého bytu, který byl hotové muzeum, aby si vybral předměty k zátiší. Když pozoroval žákovy rozpaky, vyzval ho, aby zkusil namalovat průhled bytem ze vším všudy. Dvě dobře připravená prkénka darovaná profesorem byla dalším pobídnutím k práci. Oběma obrázkům se dostalo na výroční výstavě akademie 1.ceny a tam byla také prodána. To byl začátek Blažíčkova zájmu o malbu interiérů, které mu měly brzy vynésti úspěchy veřejné. Prázdniny chtěl Blažíček věnovat cestě a práci za hranicemi. Mezi umělci byla tehdy v oblibě Dalmácie. Studentův záměr profesor schválil a upozornil ho na kostel svatého Vlaha v Dubrovníku, který je prý podoben chrámu sv. Marka v Benátkách a stojí za namalování. Cesta na jih byla velikým zážitkem plna dráždivých dojmů, ale návštěva kostela sv. Vlaha byla zklamáním. Dvě skici chrámových vnitřků které provedl aby vyhověl svému učiteli ho neuspokojily. Ale s nimi vyvstala myšlenka, že by lépe vnikl do ducha architektury domácí, a že chrám sv. Víta (obr.11) by si zasloužil aby jeho interiér byl zobrazen. Profesor Schwaigr mu myšlenku nejen schválil, ale daroval mu připravené prkno velkého formátu Kanovník dr. Podlaha s radostí uvítal žadatele přicházejícího s prosbou neobvyklou jakou byla práce v kostele. Úkol byl těžší než se malíři dosud zdálo. Teprve nyní, když začal studovat složitou stavbu Parléřova chóru poznal, že je třeba ovládnouti prostor přesnou perspektivní konstrukcí a podrobnou kresbou. Dal se do trpělivého rýsování, které mu zabralo mnoho dní práce. Pozoroval jak se během dne mění osvětlení chrámového prostoru a s ním barevná harmonie a nálada interiéru, jak jednotlivosti brzy vystupují, brzy zapadají v stálých proměnách světla. Vyplývalo z toho poučení co zdůraznit, co potlačit. Vysvítalo z toho, že bude moci malovat jen krátkou dobu denní. Kreslil aby neztrácel čas nové výseky prostoru na menších prknech. Tak si rozpracoval  pět obrazů. Když byl s kreslením hotov, začal malovat osvědčenou metodou  Schwaigrovskou. Pokládal obraz temperou a akvarelem, po podmalování přikročil k malbě olejem a pak lehké lazury. Prvního uznání se mu dostalo od dr. Podlahy, který jeho práci pozorně sledoval a na místě zakoupil reprodukční právo na všech pět obrazů. S napětím očekával Blažíček v ateliéru návštěvu svého učitele, již mu mistr slíbil. Mistr prodlev před obrazy žáka objal a řekl: „No to mi udělali radost“. Tak vznikly první Blažíčkovi interiéry, počátek architektonických obrazů jež jdou celým dílem malířovým. Styk s mistrem stával se intimnějším v hospodských schůzkách u Davida. Blažíčkův obzor se rozšiřoval. Všímal si bedlivě českého umění, školské zájezdy do ciziny za vedení docenta dějin umění dr. Jiříka, uváděly ho ve styk s uměním světovým. Tak poznal nejdříve galerii v Drážďanech, projel Holandskem, Belgií a Německem. Na konci studia poznal Benátky, Padovu, Veronu. Po Holandské cestě se vrátil do chrámu sv. Víta a namaloval veliký obraz interiéru svatovítského, jež byl prvním kusem mistrovským a dobyl mu jméno a obecné uznání.1911 Potom ho začal přitahovat i chrámový prostor barokní. Musel se vciťovat do nové soustavy stavitelské, nového stylu, nové atmosféry, ale vytrvalost zvítězila nad obtížemi. Tři interiéry na dřevě malované z kostela sv. Mikuláše (obr.12) na Starém městě pražském vznikly v létě následujícího roku. Krátká služba vojenská o prázdninách vsunula se mezi předposlední a poslední rok Blažíčkova školení. Byl žákem akademie spíše podle jména. Schwaigr stále postonával, ve škole se ukazoval zřídka, ale zachovával styk s žáky. Blažíčkovi sjednával styky s přáteli umění a nejeden obraz mu prodal. Mladý malíř byl pýchou školy. V druhém i třetím roce svého akademického studia získal výroční ceny. Před odchodem dostal stipendium na plenér. Odjel na Valašsko, do Velkých Karlovic a do Štramberka, kde se dal do práce krajinářské. Když se vrátil v polovině června do Prahy, jeho milovaný učitel již umíral. Opustil akademii 1912, aby nastoupil dráhu umělce dobývajícího si místa v současném umění českém. Když opouštěl školu předstoupil před veřejnost na dvou výstavách. Na počátku roku 1912 vystavoval v rámci výstavy pražských spolků uměleckých v Obecním domě své první interiéry kostelní. Koncem roku se objevil na výstavě Jednoty s rozsáhlým souborem v němž mimo obrazy chrámových prostorů byly i krajiny z plenéru a obrazy figurální. Rok Blažíčkova odchodu z akademie byl rokem pro jeho vývoj rozhodným. V dráze jeho dosavadního vývoje se pohybovala práce o nových interiérech kostelních 4 pohledy z chrámu sv Víta, Stará synagoga pražská,3 interiéry ze sv. Barbory v Kutné Hoře. Ale unikal co chvíli z města přitahován přírodou. Působí jako paradox, že malíř který prošel na obou učilištích školami figurálními a který sklidil první úspěchy jako malíř architektonických interiérů, obracel se nyní ke krajině celou duší. Byl to zejména příklad Slavíčkův, který povzbuzoval Blažíčka, aby přešel od dosavadních pokusů k práci soustavné. Blažíčkův rodný kraj Horácko, kde malíř od svých počátků nejčastěji prodléval, je kus Českomoravské vysočiny jíž vděčil Slavíček za inspiraci svých nejšťastnějších let malířských. Tam pronikl Slavíček nejhlouběji do duše chudé horské krajiny, tam staly se mu půda, světlo a atmosféra čitelnými složkami malířského vjemu, tam naplnil prostý výsek krajiny prožitkem oka i duše. Tudy šla za Slavíčkem celá skupina mladších krajinářů, aniž byl kdo z nich sto přidati něco ze svého. Blažíček Slavíčkovo dílo dobře znal, ale věděl že značí naplnění osudu celé jedné generace, a že tu slepé následování znamená jistou porážku. Proto čerpal ze Slavíčka spíše povzbudivý příklad než vzor. Od Slavíčka se Blažíček naučil jednomu: vnímati prostor, hmotu a tvar mediem atmosféry a světla a přepisovati reakce světelné v barevných objem a tvar jen napovídajících skvrnách. Rozdíl je v tom že Blažíček rozšířil svůj zájem o přírodu na celý rok a v něm na všechny doby denní. Zdá se nepochopitelným náhlý rozkyv od kreslířsky přesně konstruovaných architektur k volnosti skvrnového rozkladu barvy v skice Štramberských kamenářů (obr.13) nebo obraze tání na Štramberku (obr.14). Nepropadl již úzkostlivému předkreslování námětu ani v obrazech architektur k nimž se v létě 1913 vrátil. Byla to cesta do Itálie kde ho v Benátkách upoutal kostel sv. Marka (obr.15), kostel sv. Vitale v Raveně a v Římě kostel del Popolo (obr.16). Po návratu zajížděl do svého rodného kraje a dál na Moravu, když nenadálý výbuch války malíře odvolal. Válečná léta začala pro něj nastoupením u 14 zeměbraneckého pluku v Brně. Následoval krátký pobyt ve Vídni a pak etapní život v Tyrolích, v Hallu, Schwatzu. Měl mnoho přátel mezi důstojníky a poddůstojníky ještě z doby krátké mírové služby s nimiž se nyní sešel. Malba podobizen ožila z nutnosti znovu. V době mobilizace a prvních měsících služby črtal sice výjevy z pohnutých dní, potom když se jeho život urovnával v Tyrolích na nové životní dráze skicoval krajiny všude kde pobyl. Množství těchto skic se rozešlo mezi vojenskými přáteli. Co zachoval ukazuje jak  brzy se vpravil do Alpského prostředí. Zachycoval charakter Tyrolských městeček a vesnic (obr.17). Dovedl se vcítit do tváře jihu v náčrtech Olivových sadů (obr.18). Po roce 1915 se dostal do Prahy, ale uvolnilo se mu teprve r.1917 s úkolem opravovat fresky kostela sv. Mikuláše na starém městě-vojenského kostela. Polovoják-polomalíř zavírá se ve volných dnech do ateliéru aby snil o idyle života v míru. Obklopuje ho ovzduší rodinného štěstí. Obraz na verandě (obr.19), který maloval o dovolené a zahradní restaurace (obr.20). S koncem války nastává pohoda. V doznívající náladě posledních let válečných maluje podobiznu matky (obr.21) typicky horácké ženy, již stařenky, která po pilném životě s jiskrou v oku sleduje syna, a svého synka Oldru (obr.22). Jak rychle nyní pronikal malíř k duši krajiny dokládají obrazy malované na Štemberku v zimě (obr.23). Není již roční doby která by malíře zdržovala doma v ateliéru. Vyjíždí na všechny strany svého rodného kraje Rožná, Radešín, Slavíkov, ale také Štramberk, Věřovice, Zavěšice jsou cíli poutí stále opakovaných. Je to nepřeberné množství skic které přináší domů z každé vyjížďky. Praha sama zatím Blažíčka malířsky nelákala. Prošlo několik let než ho počalo poutat panorama Prahy. Rok co rok se vrací na Českomoravskou vysočinu a zájezdy houstnou od r.1924 za nímž leží dvě léta strávená organizací ústavu kreslení a malby na pražské technice jejímž profesorem byl jmenován. Potřeba vyraziti do světa jednak z únavy, jednak z touhy po dobrodružství žene ho nyní téměř každého roku za hranice. Cesta do Cařihradu vynese něco skic. Tři interiéry Zlaté Koruny. 1922 zahajují novou sérii architektur v nichž se střídá kostel český s monumenty architektury světové. Vnitřek sv. Jana v Jindřichově Hradci vzniká blízko obrazu Cařihradské sv. Moudrosti, nový pohled z interiéru svatovítského, Wohlmutova kruchta vzniká z v sousedství výtěžků z cesty do Paříže r. 1925 kde zlákal malíře temný vnitřek chrámu Saint-Germain des Prés i vznosný prostor pařížské katedrály Notre-Dame. Ještě r.1927 poutá malíře chudý vnitřek kostela v Tišnovském Předklášteří (obr.24) stejně jako přepychový interiér katedrály v Sevile. Ze španělské cesty si přivezl nemalý počet skic, stejně jako z cesty do norských fjordů r.1930 Cizokrajné exkurze Blažíčkovy byly jen zkouškami zraku a ruky v přestávkách mezi prací upjatou ke krajině české. Studie slavíkovských dálek (obr.25) byla počátkem práce která vyústila ve velikém panoramatickém obraze. Blažíčkovo umění umožňovalo malíři vrátit se do oblasti figurální při pobytu v Třeboni za rybolovu Rožmberka (obr.26). S r.1931 Blažíček navštívil Slovensko a Podkarpatskou Rus. Studoval architekturu dřevěných kostelů. Poutaly ho průhledy slovenskými vesnicemi (obr.27). Maloval vnitřky malých kostelíků (obr.28) (obr.29) i Spišských gotických chrámů (obr.30). A taky od té doby se tyto země staly cílem jeho častých malířských poutí. Nějakou dobu trvalo než malíř pronikl do duše karpatských dolin. Z Jasiny a okolí přivezl náčrty v nichž okouzlení novým prostředím se projevilo rysy romantickými. Nota ta se ozvala v obrazech v ateliéru komponovaných cikánský tábor (obr.31). Znovu se vrací k interiéru svatovítskému kazatelna (obr.32) a později Loreta (obr.33). Mnohokrát zajíždí do Rožné (obr.34) (obr.35) (obr.36), kde pobývá u svého přítele a spolužáka, mlynáře Cymbálníka. Jezdil po okolí a motivů neubývalo. V posledních obrazech z Čech, Moravy (obr.37) (obr.38) (obr.39) obr.40) (obr.41) a Slovenska došel Blažíček cíle jejž si vytkl v dávných letech. Ze zpodobitele rodné půdy vyvinul se v malíře vlasti schopného ji odkrýti v jejich mnohotvarých podobách, její vnitřní bytost a duši. Tento malířský rozlet ztlumily dva nepříznivý činitelé. Vleklá choroba a tíseň nových válečných let. Těžký revmatizmus se náhle r.1940 ohlásil v kloubech nohou a rukou bránil malíři v práci. Blažíčkovy cesty do Rožné neustaly jen se pobyty krátily. Ke krajinám z Vysočiny přistupují studie z Karlových Varů, Bělohradu, Teplic, kde se léčil. Na Rožnou nezapomněl docela. Byly to jen letmé návštěvy za tepla letních dní. Koncem dubna r.1953 maloval Blažíček po dva dny zákrsek jabloně obalený květem. Z nachlazení přišel zápal plic, který zmohl revmatizmem porušené srdce. 3. května Oldřich Blažíček odešel od díla a přátel. Do poslední chvíle    dovedl rozdávat jas a utěšení. Svým dílem si dobyl místa mezi těmi, kteří v nástup pokolení tvořili dějiny českého krajinářství.

obr.1      Oldřich Blažíček     5.1.1887 - 3.5.1953

 Obrazek

obr.2   opona v Horní Bobrové

Obrazek

obr.3     Julius Dienelt z Velkého Meziříčí

Obrazek 

 

                 obr.4                                       místo, kde býval altánek 

 

Obrazek

obr.5     Pohled na Velké Meziříčí (1909)

Obrazek

obr.6    Stejný pohled dnes

Obrazek

obr.7   Pohled přes řeku Oslavu (1909)

 

Obrazek

obr.8  Melouny (1932)

Obrazek

obr.9  Vzácná keramika (1922)

Obrazek

obr.10  Pivoňky (1937)

Obrazek

obr.11  Sv. Vít (1911)

Obrazek

obr.12   Vnitřek kostela sv. Mikuláše v Praze 1  (1912)

Obrazek

obr.13  Štramberští kamenáři (1912)

Obrazek

obr.14 Tání na Štramberku (1913)

Obrazek

obr.15 San Marco v Benátkách (1913)

Obrazek

obr.16  Santa Maria del Popolo v Římě (1913)

Obrazek

obr.17 Absam v Tyrolích (1915)

Obrazek

obr.18 Olivový sad (1915)

Obrazek

obr.19  Na verandě (1916)

Obrazek

obr.20 V zahradní restauraci (1917)

Obrazek

obr.21  Moje matka (1918)

 

 

Obrazek

obr.22  Oldra (1919)

Obrazek

obr.23 Zima na Štramberku (1918)

Obrazek

obr.24  O žních (1928)

Obrazek

obr.25  Po mši v Předklášteří (1927)

Obrazek

obr.26  Slavíkovské dálky, skica (1926)

Obrazek

obr.27  Zima v české vsi (1937)

Obrazek

obr.28  Rybáři (1930)

Obrazek

obr.29  Kostelík ve Výborné na Slovensku (1937)

Obrazek

obr.30  Kostelní vnitřek ve Spišské Sobotě (1938)

Obrazek

obr.31  Při mši v Levoči (1935)

 

Obrazek

obr.32  Slovenská náves (1937)

Obrazek

obr.33  Cikánský tábor (1931)

Obrazek

obr.34  Kazatelna u sv. Víta (1934)

Obrazek

obr.35  V pražské Loretě (1937)

Obrazek

obr.36  U mlýna v Rožné (1929)

Obrazek

obr.37  První jarní den v Rožné (1923)

Obrazek

obr.38  Konec zimy v Rožné (1938)

Obrazek

obr.39  Kvetoucí stráň (1935)

Obrazek

obr.40  Jaro na vsi (1937)

Obrazek

obr.41  Tání v zahradách (1938)

Obrazek

obr.42  Oldřich Blažíček

Obrazek

 Vypracovala  pro Vlastivědnou a genealogickou společnost Jitka Rousová

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Drobnost ze života O. Blažíčka

(V. Malinská , ročník 36, 13. 1. 2012 15:56)

pokračování
Děda i po válce kupoval od něj obrázky .
Většina obrazů shořela v bytě otcova bratra v r 1945 na Staroměstském nám.
Já jsem někdy za války dostala od dědy obraz Hradčan , taky byla doma zimní krajina s chaloupkama , ale byla skoro nečitelná , protože malovaná válečnými náhražkami .

Drobnost ze života O. Blažíčka

(Věra Malinská , wer@iol.cz, 13. 1. 2012 15:47)

Můj děda , důstojník rakouské armády , bydlel na Letné a do hospody , myslím , že U Procházků , chodil s výtvarníky z Akademie . Za první války ho požádal Hanuš Schwaigr , zda by se nepostaral o jeho talentovaného žáka , kterému se nedávno narodil syn a potřeboval by přežít válku . Můj děda si ho vzal za osobního sluhu a nevím , bohužel , na jak dlouho . Děda , který už byl před válkou penzoinován a byl reaktiviván a poslán jako velitel posádky v Mostaru . Nevím , zda jel Blažíček s ním . Vím , že můj otec , ročník 1907 , měl od něj vymalovaný dětský pokoj s obrázky .

Drobnost ze života O. Blažíčka

(Věra Malinská , wer@iol.cz, 13. 1. 2012 15:47)

Můj děda , důstojník rakouské armády , bydlel na Letné a do hospody , myslím , že U Procházků , chodil s výtvarníky z Akademie . Za první války ho požádal Hanuš Schwaigr , zda by se nepostaral o jeho talentovaného žáka , kterému se nedávno narodil syn a potřeboval by přežít válku . Můj děda si ho vzal za osobního sluhu a nevím , bohužel , na jak dlouho . Děda , který už byl před válkou penzoinován a byl reaktiviván a poslán jako velitel posádky v Mostaru . Nevím , zda jel Blažíček s ním . Vím , že můj otec , ročník 1907 , měl od něj vymalovaný dětský pokoj s obrázky .

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA